představuje v lidovém interiéru vývojově nejstarší kus nábytku. Splňuje potřebu pro sezení, spaní, stolování, práci v sedě a odkládání předmětů a to jak v jizbě, kde byla přistavena kolem zdí a pece, tak v kratší podobě v komoře, na špejchaře a příležitostně ve chlévě, okolo stavení i jinde. Vedle venkovského hospodářství sloužila lavice ve stejné, nebo podobné formě prakticky všude. V hostincích, školách, kostelech, úřadech a jinde.
Lavice tak plnila vedle uvedených funkcí také důležitou funkci socializační. Neobešla se bez ní výroční ani rodinná obřadnost, nebo příkladně společné ženské domácí práce, jako přástky, dračky apod. Pomineme-li lavice, které vycházely ze stěny v podobě vysokého deskou krytého schodu, nejstarší mobilní lavice byly konstruovány tesařským způsobem. Sedák tvořila masivní deska kde na obou koncích zespoda byly párem čepů začepovány deskové nohy.  V této  nezměněné  konstrukční podobě přetrvává ze středověku do 2. poloviny 18. století a v prkenné podobě do století dvacátého. K nim se řadí truhlářským způsobem zhotovené bedněné lavice. Přední stěna spojená s bočními po odklopení celého, nebo části sedáku vymezovala prostor pro uschování věcí. Stabilní lavice, jejichž  zadní stěnu tvořila stěna jizby, v úložné funkci předcházela truhly. Rozvinutá mobilní forma s  vyklápěcím sedákem spojeným s  bočními a přední stěnou zvaná "žigla" a dochovaná z jižních Čech, ale známá též v Bavorském i Českém Lese pod německým názvem "Siedel", sloužila po rozložení ke spaní a ukládání lůžkovin.
Novější, lehčí typ konstrukce lavice sloužil zprvu v lidovém interiéru souběžně s deskovou lavicí. Lehká forma lavice sestává ze sedáku, prkna  na jehož koncích jsou  kolmo k letům ve  svlaku  začepovány  páry  nakročených, obvykle hraněných nohou. Popsané napojení nohou k sedáku je konstrukčně shodné se židlí na nakročených nohách.
Tato jednoduchá podoba má několik variant. S opěradlem umístěným na stěně, s opěradlem čepovaným do sedáku a s opěradlem spočívajícím  na brlení. Zvláštní variantu  tvoří lavice s otočnou opěrkou. Ta má zpravidla brlené rámové opěradlo, které lze pomocí otočných čepů začepovaných na konce sedáku překlápět. Takováto lavice umístěná podél zdi překlopením opěradla bránila spadnutí spáče na podlahu. U krbu po překlopení a přesednutí umožnila ohřívat se z druhé strany.
Poslední podobu, kterou na sebe lavice v lidovém interiéru bere přichází kolem poloviny 19. století. Je to lavice rámová. Prkenný sedák je přiklížen na lubový rám jehož součástí jsou hranolové nohy spojené dole mezi sebou trnožemi. Častou variantu zde tvoří brlené opěradlo, vybíhající vzhůru v  prodloužení zadních nohou. Někdy je na koncích doplněné područkami spočívajícími na prodloužených předních nohách.

Vedle lavice, selské a rámové židle plnila  u  nás  funkci sezení již od středověku trojnožka. Představuje typ  tzv. "nízkého sezení", který je geneticky nejstarší. Dodnes běžný v Orientu, do nedávna na Balkáně. Svým nízkým těžištěm usnadňovala trojnožka namáhavou práci v sedě na klíně, na kolenou a v sedě v předklonu. Možnost zapření nohou a stabilita díky třem rozbíhavým nohám, umožňovala sezení i na nerovném terénu. Nacházíme ji proto ve chlévě, na zápraží, v dílně (ševcovský verpánek), v komoře i v jizbě.
Sestává z masivního sedáku z měkkého dřeva podoby nízkého  miskovitě vybraného špalku. Zdola jsou ke středu sedáku provedeny tři šikmé vývrty, rozvržené do vrcholů rovnostranného trojúhelníku. V nich jsou začepovány a obvykle shora zaklínovány dolů se zužující nožky. Sedák byl často opatřen obručí bránící jeho prasknutí rozeschnutím. Trojnožky zůstávaly režné a nezdobené.
K typu nízkého sezení se dále řadí jedno a čtyřnohé  "dojačky", určené pro práci ve chlévě při dojení krav.
 
 

Selská židle, sesle ( ze středohornoněmeckého Sidel pak německy Siedel ), na Moravě zvaná legátka (z lat. lectica), nebo též židle s nakročenými nohami se jako konstrukční typ  v Evropě šířil v průběhu 16. a 17. století. Do venkovského interiéru vstupuje  koncem 17. století a to zpravidla v jednom maximálně ve dvou   exemplářích. Byla zhotovována řemeslně a na svou dobu byla drahá. Stála u stolu a byla vyhrazena pro hospodáře a vzácné návštěvy. Ostatní členové rodiny a čeládka seděli na lavici. Teprve v druhé polovině 18. století se plně prosazuje na našem venkově. S příchodem 19. století ji již nacházíme u stolu v páru.
Základní typ se skládal  obvykle z lichoběžného dubového sedáku s uťatými, nebo zakulacenými rohy. Na spodní straně v páru svlaků v šikmo  vrtaných  čepových ložích procházejících svlakem do sedáku byly začepovány páry hraněných obvykle jasanových nohou. Zadní částí sedáku a svlaků procházelo čepové lože dubové deskové opěrky. Ta byla nejvíce zdobně rozvinuta. Byla prostě vykrojená, malovaná, tauzovaná (viz), řezaná z plochy, nejdražší pak řezaná z hloubky. Nejčastěji sledovala siluetu dvouhlavé orlice,  erbu habsburské monarchie. Vedle  ní pak bezpočet dalších motivů přenášených na šablonách hlavně ze slohových předloh baroka, rokoka, empíru, pozdního klasicismu a biedermeieru. Častý je reliéfně řezaný rokaj, vějíř, listovec, feston aj. Na středech masivních opěrek byl často vyříznut otvor k uchopení.Měl často tvar srdce, nebo oválu.
Další rozvoj doznala selská židle v průběhu 1. poloviny 19. století. Mění se tvar sedáku a opěrky. Vlivem empíru a biedermeieru je sedák vykrajován do tvaru lyry a opěrka skládána obvykle ze čtyř dílů, sleduje tvary lunety, vejcovců, váz a kalichů. Její střed bývá často vyplněn brlením.
Od poloviny 19. století nastupuje vedle typu selské židle do venkovského interiéru židle rámová. Je vyráběna z měkkých dřev a oproti selské židli je většinou opatřována nátěrem. Vychází z lubové  konstrukce  shodné s tzv. "štokrdlí". Hranolové, nebo soustružené nohy jsou ve výši bedněného sedáku spojeny zaklíženými luby. Nohy jsou dále dole, pro větší stabilitu, vzájemně spojeny trnoží. Zadní nohy vybíhající nad sedák spojují obvykle dvě vodorovné opěrky zad.
 
 

V lidovém interiéru druhé poloviny 18. a prvé poloviny 19. století bylo křeslo ojedinělou a často i krajově omezenou záležitostí. Oproti židli plnilo vyšší nárok na pohodlné sezení a reprezentaci majitele. Nacházíme je proto výlučně v nejlépe vybavené místnosti venkovského interiéru, ve světnici, nebo v pokoji.
Křesla se vyskytují ve dvou konstrukčních formách, které existovaly časově vedle sebe, ale které však mají rozdílný konstrukční původ.
Prvé rámové křeslo vyšlo z předloh evropské renesance z panského interiéru. Druhé, křeslo s nakročenými nohami bylo odvozeno z konstrukce selské židle a přišlo na Šumavu ve 2. polovině 18. století jako součást alpské kolonizace. V průběhu 19. století se dále šířilo do lidového interiéru západních Čech .
Konstrukce rámového křesla vychází z rámové židle.  Od ní se odlišuje širším sedákem a vyvinutými područkami. Hranolové, soustružené, nebo vyřezávané nohy spojené pod sedákem luby a dole zpevněné trnožemi, vybíhají vzadu nad sedadlem do opěradla. To bývá obyčejně zdobeno řezbou. Přední nohy jsou vytaženy nad sedák do výše  loktů. Na nich jsou čepované područky, končící v čepech zadních nohou. Rámová křesla vyráběná převážně z tvrdých dřev jsou svým tvarem i výzdobou silně ovlivněna slohovými   předlohami.   Z výzdob se na nich uplatňuje reliéfní i basreliéfní řezba, intarzie i malba. Sedáky jsou bedněné, čalouněné látkou, kožené, nebo opatřené výpletem. Nacházela se na venkově v obydlích bohatých sedláků, mlynářů, myslivců, rychtářů tj. u zámožnějších venkovanů.
Mnohem bližší lidovému prostředí než rámové křeslo bylo křeslo s nakročenými nohami. Konstrukčně se odvíjí od selské židle. Od ní přejímá spojení sedáku s nohami čepovanými v párech do dvou svlaků. Sedák křesla však na rozdíl od židle opisuje měsícovitý tvar. Po jeho půlkruhovém okraji je kolmo, nebo mírně nazad čepované brlení. To nese podkovovitou opěrku zad vpředu sloužící pro spočinutí předloktí. Brlení vedle běžně soustružených brlin často nahrazují malované, okrasně vyřezávané i prolamované destičky, vyřezávané a polychromované figurky kapel, nebo svatebčanů v krojích, tak jak je známe z Chebska. Křesla tohoto typu jsou zhotovována z měkkých dřev a jsou pestře malovaná. Některá chebská křesla pak mají dále vedle  běžných hraněných nohou též soustružené balustrové nohy, střídavě natřené zelenou, červenou, žlutou, modrou a černou barvou.

Stůl spolu s lavicí byl nejstarší součástí lidového interiéru. Od pradávna plnil základní funkci stolování, předkládání a konzumaci pokrmu. Dále pak funkce pracovní, tj. splňoval požadavky na práci v sedě u stolu. Ve svých různých a specializovaných formách pak plnil i funkci úložnou, odkládací, úřední, hostinskou a mnohé další. Od jmenovaných praktických funkcí se pak odvíjejí všechny úlohy společenské, zejména pak tzv. funkce komunikační a socializační. S nimi je spojena rodinná i náboženská obřadnost, vytvářející pevná pouta širokého rodinného i sousedského  obecenství. Dokládají to časté, ať již řezané, nebo intarzované iniciály jmen, vročení, křížů, christogramů a dalších upomínek vyřezávaných,   intarzovaných i malovaných,  umisťovaných na tabulích i na podstolí. Stůl byl držen v úctě. Běžně sloužil několika generacím a zejména společným jídlem a modlitbou spoluvytvářel a podporoval rodovou  tradici. Zůstával stabilně v jizbě a z ní byl jako první vynášen když hořelo.
V jizbě měl tradiční místo v tzv."svatém koutě", v rohu diagonálně k peci. Za ním u zdi stály rohové lavice a před ním jedna, nebo dvě selské židle. Nad ním na zdech police s obrázky svatých a v rohu koutní skřínka (viz) a kříž. Do jeho blízkosti pak patřily lžičníky, svícny, svíčky, lampy, muší ráje a další náležitosti spojené s funkcemi stolu.
V 2. polovině 18. století a 1. polovině století 19. nacházíme v českých zemích vedle tradičního tzv. gotického stolu na kozlech a stolu lubového ještě řadu odvozených a speciálních stolových konstrukcí. Jsou to souběžně užívané, geneticky starší, kadlubové stoly, kde kamenná tabule spočívá na dlabaném kmenu s dvířky po straně, nebo lavicové stoly konstruované stejně,  jako lavice na vysokých nohách. Oba doložené a provozované ještě na začátku 20. stol. ve Slezsku.
K nim se řadí stoly na kozách, zkřížených nohách, na prkenných nohách a několik forem stolů skřínkových, které mají pod tabulí bedněný prostor s dvířky.
Nejrozšířenějším a od středověku v lidovém interiéru používaným byl robustní stůl na kozlech tzv. gotického typu. Sestává z masivní, obvykle javorové tabule složené ze dvou, až šesti prken na spodu na sraz stažených do dvou rovnoběžných svlaků, spojených s dubovým podstolím kolíky. Nahoře pak spojení prken tabule jistily stahovací mašle. U některých stolů se dále, mezi svlaky v drážkách, posouvala zásuvka. Dva páry dubových, deskových nakročených nohou, pod tabulí vzájemně začepovaných do hlav, bývají navíc pod hlavou zpevněny často okrasně vyřezávanou a prolamovanou lichoběžníkovou deskou a dole pak spojeny trnoží. Oba párové konstrukty nohou jsou nakonec vzájemně spojeny jedním, nebo nad sebou i dvěmi páry svorníků procházejícími nohami a vně staženými čepovými klíny. Tato konstrukce, rozšířená prakticky v celé Evropě, zajišťovala bezpečnou stabilitu, snadnou rozebiratelnost a svým masivním provedením dlouhou životnost. V některých hospodářstvích sloužil tento typ stolu sto i více let.
Nejčastější variantu této tradiční konstrukce tvoří stůl s posuvnou tabulí. Ta umožňuje přístup do truhlíku bedněného v hlavách nohou. Někde pak bývá pod dnem truhlíku konstruována zásuvka. Spojení nohou v podstolí je shodné s popsanou konstrukcí gotického stolu.
Kolem poloviny 19. století začínají ve světnicích převažovat stoly lubové. Je to důsledek celkové nové orientace na pohodlné bydlení prosazované biedermeierem. Mění se tak i tradiční dispozice bydlení a stolování. Lubový stůl je oproti stolu gotickému lehčí, snadněji přemístitelný a při sezení, na rozdíl od sezení u gotického stolu, nacházejí nohy dostatek místa pod tabulí.
Lubový stůl sestává z tabule z prken klížených na drážku a péro a na spodu stažených párem rovnoběžných svlaků. Ty jsou spojeny s podstolím kolíky, nebo leží v zářezech lubů. Podstolí tvoří obdélný lubový rám v jehož rozích jsou pomocí čepu, péra a drážky přiklíženy hranolové nohy, někde též dále ozdobně soustružené, nebo řezané. Nad podlahou jsou nohy obvykle vzájemně spojeny trnoží. V podstolí bývá někdy též umístěna různě široká zásuvka uložená suvně mezi luby. Tento typ dílensky zhotovovaného stolu slouží v drobných konstrukčních obměnách na venkově i ve městě dodnes.

Postel provází člověka od narození po smrt, poskytuje odpočinek a čerpání  nových sil po  celodenním shonu. Je intimním místem pro lásku a prakticky jediným pro rodičky, nemocné a staré lidi. Stejně jako u sousedních národů je často zdobena křesťanským ochranným a prosperitním symbolismem. Její význam ve srovnání s jinými nábytkovými formami není zcela prozkoumán a doceněn. Ve 2. polovině 18. stol. a 1. polovině stol. 19. existují v lidovém interiéru souběžně čtyři základní konstrukční podoby postelí.
Prvá, nejstarší, odvinutá od nemovitých postlaných hrádí, tj. od dražených a pažených konstrukcí, byla napevno spojena se stěnami i stropy příbytků. Jednodušší varianta, tzv. pohrádka, byla stejně jako hráď užívaná ještě v polovině 19. století na východní Moravě. Pohrádka představuje lůžko na dvou párech rozsoch zaražených do hliněné podlahy, v jejichž vidlinách na  žerďkách leží postlaná prkna.
Druhá, již mobilní podoba postele, v obdélné konstrukci, užívá pro spojení  nohou s postranicemi a čely čepů. Prostor vzniklý mezi postranicemi vyplnil slamník ležící na třech a více napříč  umístěných prkénkách. Ta jsou do postranic čepována, nebo leží volně na lištách,  přichycených na kolíky na spodek vnitřní strany postranic. Nízká čela a postranice, pokud nejsou zcela rovná, sledují obloukové, vykrajované tvary. Svou délkou a šířkou dovolují takovéto postele relativně pohodlné ležení. Tyto jednoduché postele stávaly vedle světnic též v komorách.
Třetí typ postele, výstavnější a určený výhradně pro světnici, představuje postel s nebesy , zvaná též nebesová. Je konstrukčním  pokračováním výše popsané postele. Její nohy však přecházejí vzhůru často v ozdobně soustružené, nebo řezané  sloupky, které nesou strop zvaný nebesa. Sestává z obdélného rámu spojovaného na plát, nebo čep a rozpor a má prkennou výplň, která bývá ze spodní strany často pěkně malovaná. Obyčejně obsahuje, podobně jako čela,   motivy ochranné  křesťanské  symboliky, christogram, mariogram, Ducha svatého, Pannu Marii apod. (viz hesla v oddíle 26. christogram a Duch svatý ). Takto vzniklý prostor na spaní byl dále na všech stranách zatahován závěsy. Jde o nepochybnou přejímku z panského interiéru. S hygienickou osvětou nastupujícího 19. století byl typ postele s nebesy, tvořící nevětraný prostor v němž se drží domácí hmyz, stále více nahrazován zjednodušeným čtvrtým typem postele, postelí s nástavci.
Poslední, čtvrtý typ, postel s nástavci zachovává konstrukční spoje postele s nebesy. Její nohy však v konstruktu končí ve výši čel hlav a nohou. Přejímá a dále bohatě rozvíjí zejména ozdobně vykrajované malované, nebo intarzované nástavce nasazované na čela hlav a na vrchní konce postranic. Vrcholy nohou i nástavců jsou často krášleny soustruženými koncovkami. Tento typ postele je na venkově užíván až do poloviny 20. století. Její rozměry se většinou shodují s předchozími popsanými typy. Délka od 2, 5 lokte do 2.9 lokte (150 - 174 cm) - krátká délka souvisí s nižším vzrůstem populace a s obecně rozšířenou pověrou, že natažený člověk je mrtvý. Spalo se tedy v polosedě, nebo ve skrčené poloze na boku. Šíře lůžka se pohybovala od 1  do 2 loktů (60 - 120cm). Na širších postelích často spali rodiče i s malými dětmi. Výška se odvíjela od výše čel a nástavců, nebo výše nebes tj. od 60 cm do 180 cm. Z pozůstalostních řízení víme, že měkké, malované postele byly oceňovány cca na půl zlatého, dubové intarzované na 2 zlaté. Pro srovnání cena krávy cca 10 zlatých. Pro další srovnání uvádím cenu pěkné husy, která na trhu 1. poloviny 19. století stála cca 30 krejcarů.
( 100 krejcarů = 1 zlatý)

Potřebu vhodného místa na spaní plnilo vedle universálnější lavice a specializovanější konstrukce postele též lůžko. Své místo pro svou lehkou konstrukci a snadné přemístění nacházelo prakticky ve všech prostorách hospodářství. Bylo zhotovováno tesařskou a košíkářskou technologií. Konstrukčně je odvozeno od starověkých archetypů. Sestává z obdélného rámu čepovaného v rozích do nohou. V hlavách  jsou nohy  vytaženy nad rám a na svých  vrcholech jsou k rámu zavětrovány. Takto vytvořené klínovité zvednutí lůžka pod hlavou současně nahrazuje podhlavník. Obdobně jsou zavětrované i nohy na opačné straně. Větrování je naopak provedeno pod lůžkem. Rám bývá obvykle vypleten proutím, loubkem, méně pak provazem, nebo popruhem. Tato lůžka vyráběná ještě ve 30. letech 20. století na Vizovicku máme ve sbírce doložena z 2. poloviny 19. století z Valašska  pod  onomatopoickým  pojmenováním  " praščák", nebo prašťák .
Tímto, ve stručnosti nastíněným, vývojem postelových konstrukcí prošel celý středoevropský prostor 18. a 19. století. Nevyčerpává však všechny způsoby venkovského spaní. Tuto funkci v jizbě dále plnila především pec, lavice a nebo jednoduše senem, nebo slámou postlaná podlaha. Mimo světnici a komoru se pak spalo zejména na senících a v postlaných hrádích ve chlévech.

Kolébka je zvláštně upravené místo pro spaní dětí. V průběhu 2. poloviny 18. a 1. poloviny století 19., podobně jako u postelí a dalšího nábytku, měla i kolébka na území českých zemí několik konstrukčních podob. Existovaly v mnoha krajích paralelně a tedy současně. Zhruba je možné je rozdělit na přenosné, sloužící k uložení dětí mimo obydlí při práci venku, zvané též polní a ty které se užívaly v jizbě.
Pomineme-li plachty s dětmi prostě zavěšené na větvích stromů, nebo koše přechodně sloužící k uložení dětí, sestávaly polní kolébky obvykle ze tří kůlů zaražených špicemi do země a nahoře dohromady svázaných provazem. Do takto vzniklého jehlanového prostoru se mezi kůly vázala plachta - trávnice (viz citace), do níž se pokládalo děcko. Tato polní kolébka měla další varianty se čtyřmi kůly a s truhlářsky zhotovenou konstrukcí dvou trojúhelných rámů spojených dole táhlem utaženým do čepů klíny.
V jizbě užívané kolébky měly rovněž několik konstrukčních podob. Vedle kolébek v podobě truhlíků zavěšených na trámu stropu, nebo stojících na čtyřech nohách a vedle kolébek zavěšených na stojkách byla již od středověku u nás i v okolní Evropě užívaná kolébka na kolébadlech. Ta sestává často z okrasně vyřezávaných, prolamovaných, nebo brlených postranic a čel v rozích čepovaných do vzhůru se rozbíhajících štenýřů, dole pak čepovaných do rozporu v němž je napříč přiklíženo kolébadlo. Takové to kolébky zhotovované z měkkých dřev byly navíc pěkně malované, ty z tvrdých dřev též i intarzované.
Kolébky byly často součástí výbavy nevěsty, nebo  darem otce zhotovovaným očekávanému novorozenci. Na jejich výzdobě se odráží především ochranná křesťanská symbolika. Kolébky jsou dále spojeny s lidovým písňovým i pohádkovým projevem, který pak představoval důležitou součást citového a intelektuálního rozvoje dítěte.
V sousedství kolébek nacházíme pomůcky pro fyzický rozvoj batolat. Jsou to běhadla, běháky a stojáky, které umožňovaly cvičení ve stání a chůzi. Soudě podle jejich konstrukce mohly být  tyto pomůcky zhotovovány již od středověku. Většina z nich je výškově upravena tak, aby děcko bylo podpíráno kolem pasu, aby se  o chodák mohlo ručkami  opírat a v případě chůze se na něm  vzpírat. Stabilní formy měly tvar  stoličky s otvorem v sedáku a s nakročenými nožkami začepovanými do podlážky. Mobilní formy běhadel mají nožky čepované v párech do ližin opatřených na koncích kolečky. Stabilní formu chodáku představoval kolený štenýř. Otáčel se v důlku v podlaze a  v lůžku ve stropním trámu. Měl ve výši pasu děcka začepované rameno, do něhož byl vodorovně zasazen ohnutý tlustý prut. Uprostřed stálo děcko, drželo se čepovaného ramene a když kráčelo, chodilo v kruhu, při čemž se štenýř otáčel v důlku v podlaze a v lůžku ve stropě.

Súsek vedle zemních jam a dlabaných kmenů zvaných kláty, představoval konstrukčně nejpokročilejší schránu pro uchovávání především úrody zrnin. U starých Slovanů stál běžně pod širým nebem. Súsek jakožto tradiční a výlučně lidový kus nábytku nacházíme dále ve stodolách, v komorách, špejcharech na půdách i jinde. V průběhu 2. poloviny 18. a 1. poloviny 19. století a dále, tvoří též součást mobiliáře jizeb. Zde je v něm uchováváno šatstvo, prádlo a osobní věci. Súsek byl kulturním majetkem alpské i karpatské kolonizace. Je rozšířen na Balkáně stejně jako ve Skandinávii. V Čechách byl známý pod názvem skřih a byl zde vytlačen truhlou. Na Moravě a zejména na Valašsku však slouží hluboko do 20. století. Jeho konstrukční prapůvod se odvíjí od dražených a pažených konstrukcí sarkofágů. Je zhotovován ze sáhového bukového dřeva, ze špalků štípaných na šestiny, nebo osminy. Vedle sekery a teslice pak k opracování povrchu sloužil poříz a ke spojení stěn pak pazník. Tím se zhotovovaly drážky v rohových štenýřích, do kterých se zasouvalo a kolíkovalo pažení  skládané nad sebe co stěna. Víko v podobě střechy složené z překrývajících se pažení čepovaných do měsícovitých boků a zavěšené v otočných čepech, svou konstrukcí umožňovalo zachovat i v dešti skladovaný obsah v suchu. Zdobení povrchu súsku se provádělo tzv. pazením, tj. pazníkem, nožem ve tvaru "u" zasazeným do kružidla, nebo rukověti. Tím se vytvářely někdy velmi bohaté kružnicové a lineární dekory. V nich se odrážely staré prvky astrální mytologie a prosperitní a ochranné symboliky. Viz též kapitolu 95 Typ pazené výzdoby.

Truhla podobně jako postel nebo stůl, procházela v průběhu 2. poloviny 18. a začátkem 19. století konstrukčním vývojem. Ve 2. polovině 18. století, shodně s vývojem ve střední Evropě, se setkáváme ještě s robustními konstrukcemi na rám a výplň. Dále pak následují jejich napodobeniny tj. konstrukce, kde vnitřní stěny nesou vnější, imitují rámovou konstrukci a konečně poslední typ truhly, konstruované na rybinu, kde stěny nesou výplně napodobené malbou, nebo intarzií. (viz též kap. 84 Polabské intarzie.) S konstrukčním vývojem souvisí i vývoj traktování a zdobení čelní stěny truhly. Odvíjí se podobně jako u skříní od stavebních prvků architektury.
Truhly poloviny 18. století nesou dva až sedm oblouků doplněných prvky renesanční výzdoby. Vedle nich se však prosazuje  traktování obdélnými polí. Na přelomu 18. a 19. století již převažují truhly se dvěma obdélnými poli na přednici a na víku truhly. Ty jsou nejrozšířenější, nejvíce a nejlépe zachované a svou výzdobou tvoří, podobně jako kroje, krajové typy.
Poslední jmenovaná konstrukce, se kterou se setkáváme až do 20. století, sestává ze stěn spojených v rozích na rybinu, ze dna připojeného na spodní obvod stěn kolíky a z víka spojeného se zadní stěnou panty z pásového železa, nebo kovanými očky (viz). Vpředu zevnitř je na čelní stěně situován kovaný zámek, který otočením klíče rozevírá čelisti a uvolňuje západku přinýtovanou k víku (viz). Uvnitř truhly vlevo pod víkem je umístěn tzv. přítruhlík s vlastním víkem, prostor, do kterého se ukládaly drobnější osobní věci. Pod přítruhlíkem bývá u některých truhel umístěna skrýš, tajný prostor přístupný obvykle po odsunutí dna nebo stěny přítruhlíku. Pomineme-li některé vývojové a krajové zvláštnosti, kde truhly stojí na rámových soklech, podnožích,ližinách a kolečkách shledáme, že většina truhel stojí na soustružených nohách, barokem ovlivněných do tvaru stlačené koule  lidově nazývaných "bačkory". Truhly vzešlé pod slohovým vlivem empíru a biedermeieru mají nožky tvaru hranolu, obráceného jehlanu, rovné, nebo prohnuté. Všechny jmenované nohy splňují nezastupitelný účel, chránit korpus truhly od vlhkosti a současně umožnit větrání.
Truhly a truhličky se běžně vyráběly ve třech rozměrech. Nejvíce dvouloketní šíře 120 cm, výšky 70 - 80 cm a hloubky 60 - 70cm. Dále loketní o šířce 60 cm, výšce 50 cm a hloubce 40 cm. V tomto a menším rozměru se vyráběly též tzv. cechovní truhličky na listiny, pečetě, ferule, peníze a pod. Nejmenší, půlloketní o šířce 30cm  a výšce a hloubce kolem 20 cm, byly užívané k uchovávání cenných drobností a osobní galanterie. Z pozůstalostních písemností se pak dozvídáme, že malovaná loketní truhla ze začátku 19. století stála kolem jednoho zlatého, dubová intarzovaná dvojnásobek, tj. ekvivalent ceny telete. Cena pěkného zajíce na trhu 1. poloviny 19. století byla cca 30 krejcarů. (100 krejcarů = 1 zlatý)
Truhly a truhličky tvořily osobní majetek jedince. U mnoha často jediný kus nábytku. Truhly byly pořizovány děvčatům, chlapcům, brancům, novomanželům na jarmarcích, nebo přímo na zakázku u truhláře. Do truhel se ukládaly lepší sváteční šaty, kroje, ložní prádlo, výbavy nevěst, knihy, drahé nádobí a příbory. V přítruhlících měly své místo modlitební knížky a růžence. Ve skrýši pak granátový, stříbrný a zlatý šperk. Na spodních stranách vík bývala připevňována poutní a jarmareční grafika, poutní obrázky a obrázky svatých, novinové výstřižky. Zapisovaly se zde osobní, rodinné i hospodářské poznámky. Tato sepjatost osobního majetku s rodinným životem se odrážela ve výzdobě truhly. Naplňuje ji prosperitní a ochranná symbolika. Nejčastěji v podobě  stylizované květiny kombinované s křesťanskými symboly.
Truhla měla své místo ve světnici obvykle pod okny vedle lavice. Dále ji pak nacházíme v komoře, a společně s věcmi odloženými po předešlých generacích také na půdách ve špejcharech a jinde. Ve větších statcích tak nezřídka bylo deset i více truhel. Většina jich však, tak jako ostatní nábytek, když dosloužil, skončila rozštípáním a spálením.
Z konstrukce truhel vycházejí široké a nízké moučnice, moravsky a slovensky zv. žigle. Uvnitř jsou upravené přepážkami  pro oddělené skladování až pěti druhů mouky. Mouky pšeničné hrubé, polohrubé, hladké a chlebové, případně chlebové žitné. Tektonicky vychází ze starých konstrukcí truhel, kde  prkenné nohy tvoří prodloužené boky. Vzhledem k tomu, že stávaly v komorách, špejcharech, na chodbách, na půdách, nebyly malované ani jinak zdobené. Výjimku tvoří pěkně malované moravské moučnice, příkladně  z Mohelna u Náměště nad Oslavou.

Zásuvkový prádelník zvaný též kostn (z něm. der Kasten) tak, jak jej známe z venkova 1. poloviny 19. století, měl svou nápodobu v kombinaci truhly se zásuvkou situovanou nad dnem truhly, v plné šíři přednice. Šlo o přiblížení se panskému a městskému nábytku, který od baroka provozoval plně rozvinutou formu obvykle třízásuvkových komod, od kterých byly prádelníky odvozeny. Prádelníky však především znamenají  změnu ve způsobu ukládání  ložního prádla. Oproti uložení v truhlách, kdy bylo ložní prádlo ještě mandlováno do pruhů a stočeno do rolí, v zásuvkách prádelníků je prádlo, stejně jako dnes, skládáno do obdélníků tj. na čtvrtiny, osminy i šestnáctiny svého rozměru. Prádelníky, které se nám zachovaly z venkovského prostředí z hospodářství zámožnějších sedláků, jsou obvykle zhotoveny z dubu a některé jsou na přednicích zásuvek, horní desce i na bocích zdobeny intarzií (viz). Základ konstrukce prádelníku tvoří klížené rámy, které nesou dno, vrch, záda a boky. Dráhy na kterých se posouvají zásuvky, tvoří součást vnitřních rámů přiklížených k bokům a zádům prádelníku. Většinou velmi objemné zásuvky mají přední a zadní stěnu spojenou s boky na rybinu. Dno zásuvek je zasunuto do drážek na spodní straně boků. Prádelník stojí na soustružených, nebo hranolových nohách začepovaných do rohů spodního rámu. Slohové vlivy empíru a biedermeieru se uplatňují zejména na nožkách, na kování, na intarzii, na profilu hran a na tvarování přední stěny. Většina prádelníků však zachovává střídmý tvar rovných leštěných ploch s jednoduchou profilací hran a drobnou řezbou.

Skříň z latiny scrinium, dále též zvaná almara, jarmara, halmara, harmara to vše je odvozeno z německého almera, tento výraz pochází z latinského armarium. V Čechách je také užívané pojmenování "šatnice", označující účel užívání.Vedle truhel, stolů postelí a židlí byla skříň obvykle nejdražším a nejvýpravnějším kusem venkovského mobiliáře. V průběhu 2. poloviny 18. a l. poloviny 19. století zaznamenáváme nástup a konstrukční a dekorační rozvoj skříní na českém venkově. Skříně, které zprvu výrazně odrážejí především panující dobový sloh, se v  1. polovině 19. století,  podobně jako truhly vyhraňují místní dílenskou výzdobou a vytváří výrazné regionální typy. Skříň v této době, vedle truhly, představuje na venkově další způsob ukládání šatstva. To bylo ve skříních zavěšováno na kolíkové .věšáky čepované do lišt, přímo do zad skříní, nebo  do otočných ramen. Ložní prádlo bylo zde i nadále, stejně jako v truhlách, ukládáno stočené do rolí.( film ) Drobnější předměty pak byly ukládány samostatně do zásuvky umístěné pod dveřmi a obyčejně jištěné proti vysunutí kolíkem umístěným uvnitř u přední i zadní stěny skříně.
V 1. polovině 19. století se stále více setkáváme se šatními skříněmi opatřenými uvnitř policemi. Zprvu mají jednu nahoře nad řadou věšáků. Dále pak v oddělení řadu polic nad sebou, tak že zabírají třetinu až polovinu vnitřního prostoru skříně. Jedno i dvoudveřové  skříně jsou v uvedené době konstruovány téměř shodně. Na dno a strop jsou po obvodu dřevěnými kolíky připevněna prkna tvořící stěny skříně.  Přes ně je nahoře přibita profilovaná římsa, dole profilovaná lišta. Dveře jsou většinou svlakované, tj. na vnitřní straně jsou prkna na sraz stažena dvěma svlaky a na straně zámku jsou některé opatřeny klapačkou. (viz) U starších kusů jsou dveře konstruovány na rám a výplň.
Starší typy skříní, tradující konstrukci i prvky výzdoby pozdní renesance, stojí na ozdobně vykrajovaných tzv. prkenných .nohách tj. nohy tvoří prodloužené boky a přední stěna. Římsu u tohoto typu tvoří samostatný obdélný konstrukt, který se nasazuje shora na vrch skříně. Mladší kusy z 19. století, mají římsu přichycenou kolíky k hornímu obvodu skříně a záda netvoří jen vertikální draná řada prken na sraz, ale již prkna s péry a drážkami. Rozměrově se skříně pohybují ve výškách 160 - 180 cm, v šířkách 1, 5 lokte až 2 lokte (90 - 120 cm) a hloubkách kolem 0,5 lokte. Novější druh skříní, nejvíce rozšířený v 2. polovině 18. století a přesahující ještě do prvých desetiletí století 19., nese slohové prvky vrcholného baroka. Tyto skříně jsou konstruovány na polygonální základně, tj. oproti skříním na obdélné základně mají přední rohy pokosené. Jsou šestiboké, mají dále bohatě řezané a profilováním stupňované římsy s volutami a mušlovci . Stojí, podobně, jako truhly, na soustružených nohách tvaru stlačené koule a to buď na podnoži, nebo jsou zaklínované ke dnu. Velké skříně tzv. "dvoudílné" byly kvůli snazšímu stěhování konstruovány ze dvou vertikálních částí. Obě poloviny byly spojené na dně a stropě  čepovými klíny. Vně bývaly opatřeny kovanými madly. Variantu k dvoudílným skříním tvoří konstrukce skříní "skládaných" z jednotlivých stěn u dna a stropu stažených čepovými klíny.
Pro pohodlnější transport byla konstruována též varianta polygonálních skříní zvaných soklové skříně. Mají obdobnou konstrukci, ale dole spočívají na bedněném soklu, který je  ze všech stran uzavřen a většinou opatřen zásuvkou.
Výše uvedené skříně byly vyráběny v  šířích od 2 do 2,5 lokte (120 - 150 cm) o výšce 3 loktů (180 - 190 cm) a hloubce do jednoho lokte (60 cm).
Poslední výrazný druh představují skříně nesoucí slohové prvky empíru a biedermeieru . Jsou konstruované na obdélném základě a vyznačují se hladkými rovnými plochami.  Dveře na rozdíl od předchozích typů začínají vyplňovat celou přední stěnu. Většinou mají jen úzké střídmě profilované  římsy. Přední hrany jsou u empírem ovlivněných skříní zdobeny sloupky, nebo polosloupky. Římsy často nesou trojúhelný štít a stojí na nožkách tvaru obráceného  jehlanu. Biedermeierem ovlivněné skříně pak mají na hranách pod střízlivě profilovanou římsou drobnou řezbu a stojí na nožkách hranolového tvaru, nebo prohnutého obráceného jehlanu. Rozměry těchto skříní se v šířkách pohybují do 2 loktů (120 cm) ve výškách do 3 loktů (180 cm) a hloubkách kolem necelého lokte (40 cm).
Jak již bylo naznačeno skříň byla z truhlářské produkce nejdražším artiklem. Na začátku 19. století, jak nás poučují dědické soupisy pozůstalostí, se cena malované skříně pohybovala kolem čtyř zlatých, dubová intarzovaná stála kolem šesti. Srovnáme-li ji s tehdejší cenou koně, mohl by se směnit asi za  pět skříní. Pro další srovnání cena živého jatečního telete na trhu 1. poloviny 19. století byla cca 2 - 3 zlaté.
Srovnej obecný vývoj skříní s vývojem konkrétního krajového typu v kapitole 64. Podkrkonošský mramorovaný typ. Dále pohlédněte do kapitoly 25. Truhlářská článková výzdoba a podkapitoly Nábytkové kování, kde najdete podrobnosti souvisící s výrobou skříní.
Pro úplnost dlužno dodat, že vedle truhlářsky konstruovaných skříní se na venkově od středověku používaly též zcela rustikální formy hotovené z dlabaných kmenů stromů. Obvykle vyhnilý a pak vypálený střed kmene byl dočištěn teslicí a opatřen dnem, stropem a dvířky s petlicí. Takové stávaly podobně jako súsky (viz) venku, nebo pod střechou v hospodářství.

Misník, nebo též chlebník sloužil k ukládání potravin, vařiva a nádobí. Spojoval v sobě funkci úschovnou a dekorační. Tento specializovaný kus lidového nábytku se začíná konstrukčně  oddělovat od skříně v 2. polovině 18. století. Nejblíže skříni byly misníky skříňové, které mají na své čelní stěně nad sebou dvoje dvířka oddělené obyčejně zásuvkou. Za spodními dvířky nacházelo místo vařivo a velké nádobí a v zásuvce pak příbory. Za horními dvířky pak v ošatce chléb, talíře, džbány, sklo a hrnečky. Prostor za dvířky byl dělen obvykle jednou policí. Takové to misníky byly konstruované na obdélném i polygonálním základě, v zádech a v bocích měly větrací otvory a nesly výzdobu shodnou se skříněmi.
Další typ misníků, který se objevuje v lidovém interiéru ke konci 18. století, představuje tzv. pultový .misník. Jedná se o konstrukci dvou skřínek nad sebou, spojenou společnými zády a oddělenou pultem, pracovní a odkládací plochou. Pultové misníky byly konstruovány podobně, jako skříňové jak na obdélném, tak na šestibokém základě.
Poslední nejznámější typ, od kterého se vlastně odvíjí název této skupiny lidového nábytku, je  nástavcový.misník. Sestává ze skřínky, kde na horní desce stojí policový nástavec, do kterého byly odkládány mísy, misky a talíře a někde i zavěšovány džbány a hrnečky. Tento specializovaný kus nábytku plnil vedle úložné funkce také důležitou funkci dekorační. Zde se vystavovalo lepší fajánsové, cínové a později i porcelánové a kameninové nádobí a stavělo se tak na odiv rodinné bohatství.
Almárka byla zvaná též  chlební, spižní, zásobní, strávní jarmárka, vařenka, kuchyňská skřínka nebo také špajska. Je funkčním pokračováním misníků. Tektonicky se odvinula v 1. polovině 19. století od skříní s řadou zásuvek podél dveří.
V podstatě zmenšenina těchto skříní se pro svou praktičnost udržela v provozu domácností až do konce 20. století. Umožňuje oddělené skladování různých druhů potravin, nádobí a nářadí. Starší almárky jsou konstruovány podobně jako skříně. Mají stěny přichyceny kolíky a přiklíženy na obdélné dno a strop. Novější mají boky připojené na klíženou rybinu. Záda mají z prken spojených  na pero a drážku. Spojení jsou nahoře a dole krytá profilovanými římsami. Pro almárku je signifikantní dělení čelní stěny. Vpravo cca 2/3 plochy zabírají rámové, nebo svlakované dveře kryjící klapačkou okraje řady zásuvek nad sebou. Jejich vysunutí tak brání zamčené dveře opatřené nahoře a dole větracími otvory krytými děrovanými plechovými terči. Za dveřmi bývá tři až pět polic. Starší kusy jsou podobně jako truhly pěkně malované, novější jen fládrované nebo natřené bílým emailem. Zvlášť výpravné almárky mají nahoře brlenou ohrádku.
Specializovanou skupinu nábytku na ukládání potravin tvoří špychy zvané též šperčáky, šperčoky, špyrníky, kletě a klece. Stávaly v komorách, spížích, na půdách, ve sklepech  i chlévech. Sloužily ke chráněnému skladování potravin vyžadující větrání. Byly to především uzeniny ze zabíjaček, dále homolky, tvarůžky a sýry. Druhotně byl špych užíván též k držení drůbeže, ptáků, králíků a pod. Některé kusy zejména ze Slezska a  Valašska přežívají v hospodářstvích do 20. století. Špych tvoří čepová konstrukce zpravidla na čtvercové základně. Čtyři štenýře jsou nahoře v polovině výšky a dole vzájemně spojeny čepovaným pažením. Stěny mezi paženími tvoří proutěný výplet  ve vrtaném pažení, nebo je vyplňuje v drážkách v pažení řada loubků. Stejně jsou pak vystrojena dna a stropy. Špychy jsou uvnitř dále děleny jedním, dvěma i třemi dny. Každý takový prostor je na přední stěně opatřen dvířky. Ty se pohybují v otočných čepech, v kovaných okách, kovaných pantech nebo jen na kusech přibité kůže. Jsou zavírány na obrtlík, petlici se zámkem nebo jen na ohnutý hřebík.
 
 

Koutní skřínka, jak je již v názvu obsaženo, byla situována ve světnici do rohu za stolem na místo s křížem, mezi svaté obrázky, na místo nazývané "svatý kout". Sloužila k ukládání důležitých osobních písemností, bible, modlitebních i světských knížek, psacích potřeb, ale také léků, skleniček a prysky s pálenkou.
Konstrukčně byla přizpůsobena umístění v rohu světnice. Většinou má pětiúhelnou základnu, předek s pokosenými rohy a obdélnými svlakovanými, nebo rámovými uzamykatelnými dvířky. Pod nimi zevnitř bývá situován kolíček, který jistí zásuvku proti vytažení. Za dvířky je prostor dělen jednou, nebo dvěmi policemi. Nad dveřmi bývá horní okraj kryt ozdobně profilovanou lištou, vyřezávaným štítem, volutami, nebo též brlenou či prolamovanou ohrádkou na níž spočívaly opřené talířky a misky. Některé velké koutní skřínky stojí v rohu na lavici, na ozdobně vykrajovaných prkenných nohách vybíhajících z boků skřínky. Jiné menší jsou zavěšeny na kovaném kroužku na skobě, nebo na zádlabech krytých železným páskem. Koutní skřínky byly zdobené malbou, intarzií i polepované slámou. Výzdobou odpovídaly rázu nábytku ve světnici. Na dvířkách, nebo pod římsou, nesly rok svatby, případně též iniciály jmen a příjmení.
Se změnami interiéru světnice po polovině 19. století, zejména přemístěním stolu mezi okna, ztrácí koutní skřínka své opodstatnění a o její funkce se podělila stolní zásuvka, police a skříň.

Police zvané též lišty, lištvy, lešty, fogáše, římsy a kabřince, byly zavěšovány nad rohové lavice, mezi okna i nad postele. Pomineme-li police  mimo světnici, měla police umístěná ve světnici vedle úložné, vždy výraznou dekorační funkci. Předváděly lepší, podle doby a místa malované, fajánsové, majolikové, kameninové, hrnčinové i porcelánové nádobí. Této funkci je podřízena její konstrukce i tektonika. Její základ tvořila dlouhá obdélná deska do níž byly začepovány ozdobně vykrajované boky, mezi nimiž spočívaly podle bohatosti domácnosti, dvě i více polic na hrnečky a malé talířky. Do vrchní police pak bylo začepováno zábradlí o které se opírala řada mírně do místnosti naklopených mís a talířů. Nad spodním okrajem pak běžela řada kolíků na zavěšení džbánů a hrnečků. Některé zvlášť výpravné police měly na jedné ze stran malou zásuvku. Vrchní i spodní okraj polic byl obvykle zdoben svorkovým výkrojem. Povrch byl dále zdoben malbou, intarzií i polepován slámou. Police podobně, jako ostatní nábytek ve světnici měla stejný dekorační ráz a obvykle nesla též rok svatby a iniciály jmen manželů.
 
 

Zvaný též zástěna, plenta, koutro. Představuje panty spojené plátěné stěny na dřevěných rámech, oddělující lůžko nemocného, rodičky, nebo starého člověka, od ostatního provozu světnice. S výhodou byl používán i při mytí, koupání, převlékání, kojení a také jinde kde bránil před všetečnými pohledy. V průběhu l. poloviny 19. století nahrazuje nad postelí rodičky roztaženou koutní plachtu. Konstrukčně i imaginačně je odvozen od zástěn z panských interiérů. Sestává ze dvou až šesti vzájemně na bocích panty spojených obdélných rámů stojících na výšku. Rámy sestávají ze dvou hranolových štenýřů, do nichž jsou na horních a dolních koncích začepována hranolová pažení. Výška paravánu dosahuje výšky vzrostlé osoby. Směrem do místnosti je na rámech napnuté hrubé obvykle konopné plátno svrchu většinou malované. Plátno je na rám přichyceno hřebíčky a přiklíženo. Protože jen málo paravánů bylo na krajních nožkách opatřeno ližinkami (viz), stabilita stojícího paravánu odvisela jen od jeho neúplného roztažení. Ve složeném stavu se sousední strany dotýkají stejně jako hřbety harmoniky.
Podobně jako koutní plachty tak i paravány přejaly v lidové víře ochranou funkci. Proto častým malovaným motivem je Panna Maria Pomocná, Sv. Kateřina, Sv. Anna, Narození Páně, apoštolé, národní patroni a další světci. Dále jsou  v lidovém prostředí známy paravány s  květinovými aplikacemi z různobarevných látek, v menší míře pak malované nebo aplikované slohové motivy.
 
 

Fenomén technik malby na dřevě v Českých zemích spočívá na základech položených ve středověku oltářní, deskovou a polychromní malbou soch, rozvinutou v renesanci a v baroku sakrální a profánní tvorbou dovedenou do lidového prostředí, prakticky do každého kraje.
Lidový nábytek v námi sledované době, tj. od poloviny 18. století do druhé poloviny století 19. disponuje již rozvinutými malířskými technikami, vlastními receptáři pro přípravu barev, malbou a dokončovacími nátěry. Mnohé přejal hotové ze světa vysokého umění, některé přizpůsobil místním podmínkám a jiné vyvinul sám.
Mezi přejaté patří příprava povrchu fermežováním, šepsováním  (viz), malba olejovou a vaječnou temperou (viz). Zde se učí a přejímá postupy z malby na plátno a z deskové malby. Přizpůsobuje je volbou olejů, minerálních a organických pigmentů a to převážně domácím zdrojům. Totéž platí o malířském nářadí, které si dílny většinou samy vyráběly.  Základní škálu barev v první polovině 19. století dále rozšiřují hotově prodávané anilinové barvy.
Mezi tempery běžně užívané na lidovém nábytku  v průběhu 18. století patří klihové tempery zvané fládry (viz). Připravují se  rozmícháním přírodních pigmentů v řídkém teplém kostním, nebo kožním klihu. Velmi působivé je i  následné pojednání v ploše. Pastózně nanesený fond je zdoben hřebenem, prsty, hoblinami, hubkou a pod., nebo jsou k urychlení malby vzorů.používány.šablony. Rovněž dokončovací nátěry, dodávající nábytku lesk a hloubku  a chránící  jej před vlhkem a prachem, mají původ ve vysokém umění. K tomuto účelu sloužila lněná fermež (viz) a včelí vosk emulgovaný v oleji. Na lidovém nábytku ne zcela známou a prozkoumanou je technika malby volskou krví (viz).  Z rozborů malby nábytku víme (viz), že volskou krev používali truhláři v Herrenhutu (viz). Volská krev v lidovém prostředí byla používána na nátěry trámů ve světnicích. Pro nízký obsah hormonů měla volská krev odpudivý účinek na dřevokazný hmyz.
Samostatnou a plně v lidovém prostředí vyvinutou technologii představují barevné úpravy povrchů súsků (viz). Lojové a omastkové nátěry a jejich následná expozice v kouři docilují změny barevnosti dřeva. Dostáváme se tak na okraj malířských a truhlářských zdobných technik, do sousedství zakuřovacích a zapalovaných technik. V kombinaci s technikou pazení (viz) dodávají povrchu podobu známou z renesančních sgrafit.
Do jaké míry byly na našem území používány kaseinové tempery  (viz) vyvinuté a užívané v Alpských zemích je dosud nezodpovězená otázka. Dá se předpokládat, že jejich znalost a použití bylo v jižních Čechách rozšířeno s alpskou kolonizací Šumavy. Situaci ztěžuje okolnost, že olejovou a kaseinovou temperu lze pohledem těžko odlišit. Teprve restaurátor po odstranění krycího nátěru může chemickým rozborem určit použité pojítko.
Zatím dobře jsou prozkoumány malířské techniky vč. přípravy materiálu (viz) u nábytku  z Horní Lužice (viz). Exportem ovlivňují sever našeho území a mohou také napovědět mnohé o truhlářském a malířském řemesle Moravských bratrů, exulantů 17. století i v jejich původní domovině na Severní Moravě.
 
 

V průběhu vývoje lidového nábytku u většiny typů předchází malovanou výzdobu  článková truhlářská výzdoba. Původní truhlářské článkování u lidových skříní a truhel 18. století zakrývá a současně zdobí tektonické členění konstrukcí. To znamená, že jednotlivé konstrukční součásti jsou v místech spojů zejména přednic, boků, den a stropů spojovány a současně  kryty ozdobnými články. U konstrukcí na rám a výplň pak též v místech dotyku hran rámů a výplní. Na konci 18. století s odklonem od rámových konstrukcí zůstává jen u článkového ozdobného krytí míst spojů, krajů a konců konstruktů, tektonických předělů a míst, kde na sebe konstrukty navazují.
Další  uplatnění nachází truhlářská článková výzdoba při vytváření iluze bohatého traktování ploch u jednoduchých prkenných konstrukcí, kde imituje rámové konstrukce.
Mobiliář, původně nehnutelná součást stavby, u některých kusů prakticky dodnes upomíná svou výzdobou na původní jednotu s architekturou. Tektonika konstrukce i traktování ploch přešla z architektury na nábytek. Není proto náhodou, že se historické stavební slohy svým rázem odrážejí na nábytku každé doby. Nejinak tomu bylo na tzv. zlidovělém slohovém  nábytku.
Nejvýrazněji se truhlářská článková výzdoba uplatnila na nábytku tzv. lidového baroka. Nacházíme ji na skříních, misnících, truhlách, stolech a v menší míře i na ostatních druzích nábytku. Hlavními místy pro uplatnění truhlářské článkové výzdoby u skříní byly horní a dolní obvodové konce přednic a boků kde se plášť spojoval se dnem a stropem. Nahoře kryje tato místa článková profilová římsa, dole její obvykle jednodušší podoba.
U truhel a skříní konstruovaných na rám a výplň  jsou v místech spojení rámy i výplně ozdobně profilované. U nápodob rámových  konstrukcí jsou na stěny přibity profilované lišty vymezující obdélná pole. Profilované lišty dále ze tří stran kryjí spoj dna a stěn. Truhly z 18. století mají svlakovaná víka kryta ze tří i čtyř stran profilovanými lištami. U novějších truhel jsou na bocích vík nahrazeny svlakovými profilovanými lištami. Na čelní straně je profil vytvořen přímo na hraně víka. Profily na víku a dně jsou obvykle tvarově shodné. Jsou však k sobě obráceny v opačném pořadí profilů. Horní dolů ustupuje, dolní dolů vystupuje.
Jak již bylo naznačeno, nábytková článková výzdoba převzala některé prvky z architektury. Ta v průběhu staletí čerpala z ustáleného antického tvarosloví. Zejména z tvarosloví odvinutého od konstrukce sloupu s jeho patou, hlavou a kladím, traktovaným architrávem, vlysem a římsou. Na profily tohoto tvarosloví bylo adaptováno hoblíkové nářadí zvané dle profilů článků též článkovníky, nebo římsovníky.

se na lidovém nábytku uplatňuje zejména na víkách truhel a na dveřích skříní. Jedná se o  závěsy, panty, zástrče a zámky (viz). Dále jsou to kovaná oka na bocích truhel a dnech a stropech dvoudílných skříní.
Křídlové závěsy běžně používané na dveřích skříní a  truhlách baroka nacházíme  shodně na lidovém nábytku 18. a 1. třetiny 19. století. Závěsy mají jednoduchá pásová, bohatě rozeklaná i prolamovaná křídla v kloubu protažená osou. Jsou obvykle přibíjena na fond a to bez ohledu na výzdobu. V průběhu 1. poloviny 19. století je však na dveřích skříní vytlačuje dokonalejší dílenský čepový pant. Starší provedení představuje čep přibitý na čelní plochu a oko s křídlem na dveře ( viz ). Novější má křídla připevněna uvnitř skříně, nebo jsou do dveří a stěny skříně zadlabána
( viz ). Na lidových truhlách dále spatřujeme na víkách vedle pásových  jednodušší očkové  .závěsy.
Také zámky  na lidovém nábytku měly v průběhu 18. a 19. století svůj vývoj. Pomineme-li na truhlách od středověku užívané petlice s visacím zámkem, nejčastěji se užíval zámek s rozvíracími čelistmi. Ten byl přišroubován z vnitřní strany na horní střed přednice. Shora, mezi čelistí pod pérem, cílila šípkovitá západka přinýtovaná k hraně víka. Otočení klíčem rozevřelo čelisti,  ty uvolnily západku a víko se mohlo opět zvednout (viz). Bezpečnější uzavření truhel představuje zámek, kde se západka posouvá do jednoho, nebo dvou otvorů v horní stěně zámku. Zde se, u zavřeného víka, klíčem ovládaná západka prosune okem, oky uchycenými na víku ( viz ). U dražších truhel s cenným obsahem nacházíme pojistné kování, které zabraňuje vypáčení víka zezadu (viz). U dveří lidových skříní se již koncem 18. století setkáváme se západkovým.zámkem s pružinou. Zde klíč otáčením posouvá západku ven a dovnitř plechového otvoru přišroubovaného proti zámku na stěně skříně. Panujícímu slohu podléhaly zejména tvary.krytek.otvorů.pro klíč. Byly kované, tepané, odlévané i zápustkově lisované. Vývojem k větší bezpečnosti prošly i klíče. Zprvu byly jednoduché, plné i duté, pak drážkové, hranaté, oblé, s výřezy pro  kulisy a různě kombinované. Zkušení zloději však vnikali do skříní a truhel vypáčením prkna v zádech.
Uvedená kování a zámky jsou převážně dílem venkovských kovářů. Od 1. poloviny 19. století pak stále více převažuje nákup hotových zámků a kování ze specializovaných kovodílen.